Vidět, a vidět to, co ostatní nevidí.

Na počátku On stvořil zpěv.

pondělí 5. listopad 2012 08:00

Ač odkojen plnou lahví drsného heavy metalu, hard rocku a jiné, vesměs tvrdě kovové hudby, vyrazil jsem minulý týden do kostela sv. Martina ve zdi na koncert Pražského smíšeného sboru (http://www.psschoir.cz/) v rámci česko-japonského přátelství.

Uf, už vidím své staré kámoše, metalisty, somráky a hroziče, třeba „Komára“, jak si zapálí startku bez filtru, která je vyklepaná skoro stejně jako on, se slastným výrazem ve tváři do sebe kopne celé pivo, jenž mu hostinský „Bambus“ právě zaparkoval na oblemcaný stůl a vysype ze sebe něco v tom smyslu: „si musel bejt vylitej jako váza nebo co Krocane, ty vole“.

Ba že nebyl, Komáre, ty vole. Pozvala mě tam kamarádka Milota, srdce moje a členka sboru, a já tak konečně mohl poprvé v tomto tisíciletí slyšet, jak ta úžasná holka zpívá. No, ono to mezi těmi jednapadesáti dalšími hlasy zase tak moc slyšet nebylo, ale vem to čert, protože jsem tam poprvé v životě na vlastní oči spatřil, jak zpěv vlastně vypadá.

Případnou „Komárovu“ reakci pro tentokrát vynechejme, stejně jako nepřirozeně omítnutý a vybílený interiér kostela, kde v roce 1414 z podnětu M. Jakoubka ze Stříbra zdejší farář Jan z Hradce poprvé podával laikům svátost oltářní pod obojí a tak se kalich v následujících letech mohl nerušeně stát fetišem celé husitské revoluce, a pojďme rovnou k věci.

Za všechno může jeden chlápek, jmenuje se Petrdlík a je to umělecký vedoucí sboru. S výjimkou uměleckého vedení se v tom chrámu Páně věnoval především dirigentskému řemeslu.

Nevím, jestli to víte, ale Metallica nebo Slayer žádného dirigenta nemá, a jak znám Toma Arayu, tak ten, pokud by se před ním na podiu nějaký dirigent objevil, by mu s největší pravděpodobností strčil svou „basu“ tou horší stranou do zadku ještě dříve, než by zvedl ruce nad hlavu, tedy pokud by si předtím velevážený sbormistr strachy nezneuctil své vyžehlené kalhoty z hrůzovizáže Kerryho Kinga.

Dříve jsem si myslel, že dirigent je dokonalá demonstrace zbytečnosti. S přibývajícím věkem jsem samozřejmě jeho veledůležitost pochopil, ale to nic nezměnilo na tom, že jsem si pod slovem dirigent vždy spíše představil centrhavlbeka fotbalového týmu. Ovšem v pondělí se to navždy změnilo.

Pan Petrdlík je čaroděj. Jeho kouzelné ruce vytahovaly z dvaapadesáti hrdel lahodně tónovaná slova a splétaly je do čarokrásně úžasných písní, jenž zalily mé srdce štěstím. Viděl jsem, jak jeho prsty tančí vzduchem a berou zvuky různých výšek a barev, právě vyletivších do prostoru nad hlavy sboristů, a tvarují z nich úchvatně chutnající pokrm pro mé uši. Byl jako malíř, co na plátno z barevných čmouh skládá dechberoucí obraz vášně. Byl jako pekař, co s láskou, péčí a citem hněte těsto, aby bylo jemné, vláčné a rozplývalo se na jazyku, jako ranní mlha pod paprsky vycházejícího slunce. Věřte mi, viděl jsem barvy těch hlasů chóru a ruce pana Petrdlíka skládající je do duhové zvukomalby. Byl to prostě nářez, Komáre, ty vole!

Když pana Petrdlíka vystřídal jeho kolega, tak barvy zmizely. Písně byly krásné, ale jeho ruce se pohybovaly trhaně, neplachtily jako křídla orla nad horským masivem. Ve vší úctě pane kolego, ale těšil jsem se na návrat pana Petrdlíka, abych mohl dokoukat ten zvukový film.

Díky Miko, za to, že jsi mě na ten koncert pozvala a děkuji Vám, pane Petrdlíku, že jste mi ukázal barvy zpěvu.

Petr Krútek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Petr Krútek

Petr Krútek

...o tom, jak vidět celý SVĚT v jednom zrníčku písku, celé NEBE rozkvetlé v jednom květu, jak udržet celé NEKONEČNO v dlani své ruky a celou VĚČNOST v jedné hodině.

Smějete se mi, že jsem jiný? To já se směji Vám, že jste všichni stejní.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené stránky

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.